NOVÝ ZÉLAND NAVIGAČNĚ
Zatímco v Evropě koncem února 99 vrcholil příval sněhu letošní bohaté zimy, na osm desítek pilotů z jednadvaceti států světa měřilo své síly na již 13. Mistrovství světa v přesném létání. Dějištěm této události pak byl novozélandský Hamilton, tedy místo pro mnohé z nás exoticky nedostižné, vzdálenější to již být nemohlo. Česká repreresentace nemůže chybět, vždyť obhajujeme stříbro v družstvech z Texaského Wort Worth. Miloš Fiala, náš nový létající trenér sestavuje družstvo za omezených finančních možností, státní příspěvek totiž stačí tak na zaplacení vkladů, cestu a ostatní pobytové náklady si hradíme jak se dá. Těžiště zodpovědnosti stále ještě zůstává na staré osvědčené garnituře soutěžních pilotů, mladí nadějní se zpravidla u navigace vyučí, dolétají si hodiny a pak vzhůru k dalším provozovatelům. Přejme jim to.
V několika skupinách a směrem jak východním přes Soul,
tak západním přes Los Angeles tedy nakonec odlétají piloti Fiala, Šťovíček, Toužimský a Jakeš. Dlouholetá opora našeho týmu, František Cihlář ale raději zůstává z existenčních důvodů poblíž svého policejního vrtulníku a tak ho nahrazuje talentovaný junior Jirka Filip. On už vlastně není junior, stříbrnou medailí za družstva a sedmým místem v posádkách, které se svým bratrem Michalem získal na loňském ME v letecké rally, se bezpečně zařadil mezi výkonné piloty. Manažerem pak jmenujeme Láďu Rasla namísto Jirky Dodala, který je delegován na mistrovství jako člen JURY. Dvacet pět hodin v B-747 čistého letového času, téměř 22 tis. km uletěné vzdálenosti, z mrazů rázem oteplení o 35o C, časově posunuti o 12 hodin, to dokáže zdecimovat každého. Staré pravidlo říká "kolik hodin časového posuvu, tolik dní aklimatizace" letíme tedy o 10 dní dříve, nestačí to ale moc, alespoň mě ne a to jsem doma trénoval týden napřed ponocováním. Pochopil jsem, jak to dělají posádky dopravních letadel při pobytech, prostě jsou zblblí pořád, biorytmy neoblafneš, podívejte se na Fialu, co z něj vyrostlo. Malý zázrak se stal skutečností, obě cesty obletu zeměkoule se nakonec spojují v Aucklandu a naše výprava se stává kompletní. Na počátku každého šampionátu nastává známá legrace, kterou je pronajímání letadel. Pořadatel příliš tuto činnost nekoordinuje a tak nacházíme a bereme kde co je. Nový Zéland je na naše poměry leteckou velmocí, protože i když má jen 3,5 mil. obyvatel je zde registrováno více než 3 tisíce letadel všeobecného letectví a 11 tis. pilotů, ze kterých se ale na druhou stranu průměrně 16 další sezóny nedožije. Technický stav strojů je uspokojivý, britský vliv se nezapře a tak najímáme 2,5 Cessny 152, dnes již standardního to našeho stroje i když jak je známo, každá stejně létá jinak. Ta polovina zbyla na mne, o letadlo ZK-NSE se dělím s Walesanem Johnem Fisherem, docela si rozumíme a má šťastné soutěžní číslo 13. Cena je 90 NZD za suchou hodinu, palivo je ale levné, litr za jeden NZ dolar. Přezkoušení pro uznání průkazu leteckým úřadem NZ je lehce zábavné, "přebrušuje" nás Pat Balord, dívčina mladičká vzhledem i věkem, prošli jsme. Mezinárodní letiště Hamilton má jednu dráhu asfaltovou, kde přistávají B-737 z Austrálie a kromě toho mnoho linek místních, a dvě dráhy travnaté. Mimo Waikato aeroklubu je zde asi osm dalších provozovatelů včetně "SlovAiru" jehož jeden zemědělák "Fetcher" zde létá s naším Waltrem M-601. Lehké jazykové přeslechy v radiokorespondenci pak dešifruji jako místní zvyk vyslovovat všude "š", kde má být "t". Potom snadno pochopíte, že "eišy" je osmdesát, "Himulšn" je Hamilton "eišis" je ATIS a "koušoušl" je motor Continental. Do zahájení soutěže žijeme tradičně stylem: motel, automobil, letiště. Živí nás náš manažer a dostává od nás čestné uznání za umění kuchařské. V dopravě nastává lehký technický zádrhel a tím je levostranný provoz. Myslíte si "co je na tom, Anglii jsme přece zvládli" ale ne v automobilech, (zpravidla japonských), které mají všechno obráceně. Tedy při řazení hmatáte po klice od dveří, a při odbočování k pobavení spolucestujících pouštíte stěrače místo blinkrů. Přežili jsme, ještě že ta letadla jsou na celém světě stejná. Trénujeme, poznáváme kraj i mapu, ale spíše mi to připadá jako rozlétání po zimní přestávce, od loňského léta jsem letadlo pořádně neviděl. Tak si alespoň v rámci tréninku dopřejeme přistání na letišti Waihi Beach, 500 m od oceánu a chvíli plaveme. Tedy na únor slunce docela pálí. Krajina v okolí Hamiltonu je kombinací britských živých plotů, amerických osad a zástavby, argentinských pamp a farem, tureckých neobydlených předhůří, chilského oceánského pobřeží a sem tam do toho nějaká sopka. Slunce zlobí, na své denní pouti nepřirozeně zahýbá severem a tak je použitelné pro rychlou orientaci zpravidla jen ráno a večer. Jindy se vždycky spletu a mám tendenci letět o 180o jinam. K tomu skutečná deklinace 20o, naštěstí severní ostrov, kde Hamilton leží, je zde široký jen 110 km a tak když je zle, oceán každého nakonec srovná, nikdo nemá ty nervy letět do Austrálie. Mapa 1:250 tis. vcelku vyhovuje i když komunikace a lesy nic moc, nejvýrazněji jsou značeny elektrovody. Místní názvy jsou nevyslovitelné, třeba Te Kowhai, rozumíte Maorsky?
Prezentují se další a další týmy, celkem osmdesát pilotů, sedm žen, mezi nimi Nathalie Strube, snad již pilotka Air France, Ines Maier, instruktorka švýcarského vojenského letectva, pak že leteckou kariéru dělají jen muži. Jsou zde excelentní Poláci opět se svými Wilgami, nebezpeční Švédové a Norové, akurátní Švýcaři a Němci, bratrský Slovenský tým s rozhodčím Borisem Kaukom, který objevil teorii, že u protinožců, co doma visí, zde vlastně stojí. Uznání si zaslouží osamocení representanti svých zemí jako je jednonohý Slovinec Verbančič, Ir Abrahamson či Litevec Pestenis. Ze špičky snad chybí jen finští armádní letci pak můj kamarád, bronzový z Texasu Thomas Hennig z Berlína, a za USA se pak nedokázal presentovat Marvin Ellis, protože si doma zapomněl zápisník letů. Hvězdy a pruhy nakonec zachraňuje ve funkci mezinárodní rozhodčí první americká astronautka Wally Funk, součastnice Valentiny Těreškovové, která nám poutavě vypráví o tom, jak ji ve výcviku, to byste nevěřili, lili ledovou vodu do ucha....
Individuální trénink rychle končí, letíme oficiální tréninkovou etapu, kdy je možno naposled nanečisto vyzkoušet jak co funguje a to jak pro piloty tak pro organizátory. Let se mi vůbec nedaří, ztrácím se těsně před jedním otočným bodem, otáčím jen podle času a zbytek trati mám chuť vynechat a letět domů. Na bodovém listu mám ale čas dobrý, znak jsem také vzal i když až po otočení, další měření bylo až po několika minutách, kde jsem ztrátu už dohnal a byl z toho nakonec docela dobrý výsledek. Prostě bojovat se musí, ať se děje cokoliv protože soutěž končí až posledním přistáním.
První ostrá etapa následuje, má 6 úseků, je dlouhá jednu hodinu dvacet minut a dvacet šest sekund, hledáme 8 fotografií, 17 znaků a je na ní 8 tajných měření času průletu. Letím ji docela v pohodě a tak mi připadá lehká. Švédský mistr a aspirant na medaili Claes Johanson nadává, nedařilo se mu, let napříč předhůřím horského masivu, kde každý příčný potok či polní cesta mohla být stejně dobře tou předchozí jako následující, se mnoha soutěžícím moc nepovedl. Nakonec pro naše barvy výsledek velmi dobrý, první dva Poláci, 3. Jakeš, 13. Fiala, 16. Filip, Johanson je až 45 tý.
Soutěžnímu přistání se také říká "přistávací loterie" a je na řadě den následující. Byl použit německý systém měření bodu dotyku soustavou strun napnutých napříč přistávacím pásmem s počítačovým vyhodnocením. Do soutěže dle losu startuji jako úplně první z celého pelotonu, vůbec žádné nadšení. Jak říkáme, to ještě nejsou rozhodčí "nažraní" a mají větší tendenci udělovat trestné body za případná abnormální přistání, jako je přistání na jedno kolo dříve, nebo na tři body, nebo odskok a tak podobně. Až do třetího přistání se držím, ale při nouzovém přistání bez klapek mám o pár notů vyšší rychlost a Cessna mi "nelehne" tak, jak bych chtěl, popoletí ještě 25 metrů a je s toho zbytečných 50 trestných bodů navíc. Abnormály za 150 tr. bodů ale jenom prší, nálada v našem družstvu je pod psa, Jirka Filip předvede po dobrém doteku snad "trojskok", ztrácí i Mildík a Petr. Sportovní tragédie ale postihuje Luboše Šťovíčka, když při přistání přes překážku, která je tvořena šňůrou s třásněmi, je umístěná ve vzdálenosti 50 m před nulovou linií a je 2 metry vysoká, se jí lehce dotkne, což je bráno jako stržení překážky v hodnotě 400 trestných bodů a odchod do propadliště dějin. Pořád je to ale výsledek lepší, než předvedl Holanďan Schepel, který obdržel vážné varování za přiblížení na minimální rychlosti a při dalším nouzáku to zopakoval ve formě hraničící s katastrofou. Vidět, jak v zápalu boje při krátkém rozpočtu letoun ve výši 10 m uvažuje, na kterou stranu že má tu čtvrtvývrtku udělat a pilot nemá chuť a čas tomu zabránit, protože závodí, je deprimující. Toto vystoupení bylo oceněno celkovou diskvalifikací, i když to byl nakonec pád v přímém letu z výše 5 metrů a energii dopadu pak pohltila bez poškození konstrukce letadla. Němec Franzkowiak, který má za sebou dvě úspěšná nouzová přistání s L-39 ze zadního sedadla po vysazení motoru, skončil v této disciplíně předposlední, nějak se nedařilo, ten den jsme měli pocit, že se na dobré umístění díváme obrácenou stranou dalekohledu. V přistávání pak vítězí Chorvat Trifunovič s úplně nemožnou začátečnickou metodikou plochých přiblížení, nejlepší z Poláků byl až 29 tý!
Zbývající druhá etapa měla 7 úseků, dlouhá byla 1 hodinu a 18 minut. Třetí a čtvrté rameno ale vedlo přes komplex lesů, kde srovnávací navigaci bylo místy možno provádět pouze odhadem. Řekl bych, že jsem zde letěl jako ovce, tedy bez možnosti ovlivňovat chod věcí vnějších, jen jsem čekal, kam mne kurs a čas dovede a podle výsledků nás takových bylo mnoho. Trestné body v této etapě dosahovaly vyšších hodnot než v etapě první a nejlépe z našeho družstva zaletěl Jirka Filip na 4. tém místě po dvou vítězných Polácích, dále 11. Jakeš a 26. Toužimský. Petr ve snaze o maximum vyrazil do startovní branky sice na sekundu přesně, ale o celou minutu dříve, jinak výsledek mohl být podstatně lepší. Po letu norský zubař "Bobo" Hjulstadt cholericky vzplane, už ho za ta léta dobře známe, je "našlapovací" a chce inzultovat dva ruské piloty, v pořadí mezi nimiž etapu letěl a kteří se kolem něj bez ohledu na tříminutové rozstupy vytvářeli svým leteckým uměním hustý provoz, takže prý nemohl pořádně závodit.
Hra je skončena, dobíhá řešení protestů podaných jak na některá časová měření, tak na penalizaci při přistání. Jury pracuje sice zodpovědně a rychle, ale norský výpočetní systém se zahlcuje a padá, emise výsledků pak nepostrádá dramatičnosti a je pro mne i naše družstvo příjemně šokující. Již počtvrté se stává mistrem světa Polák Janusz Darocha, v družstvech také Poláci. Stříbrný je Daroish Kraidy z Nového Zealandu, v minulosti již ale závodil za Jižní Afriku. Podobně druzí v družstvech jsou "Kiwi", jak si říkají Novozélanďané. Je zajímavé, že domácí piloti vždy sahají po medailích, ovšem zpravidla zopakovat takový úspěch se následně na jiném kontinentu příliš nedaří. Tedy stříbrné medaile, jak se nám posledních dvanáct let dařilo, na naše barvy nezbyly. Konec dobrý, všechno dobré, zbyl na nás bronz a to i v jednotlivcích, Jirka Jakeš je třetí na světě, a víte že to není vůbec z té předchozí beznaděje špatný pocit? Tak asi vypadá životní úspěch, nepamatuji, že by se mi to podařilo kdy před tím, i když v desítce nejlepších pilotů světa jsem již pošesté.
V soutěži jednotlivců počtvrté zvítězil Polák Janusz Darocha, stříbro získal Daroish Kraidy (Nový Zéland). Jiří Jakeš vybojoval bronz a české družstvo rovněž bronzové medaile; šesté místo obsadil Jiří Filip. (Archivovaná výsledková listina prvních třiceti pilotů je v originále porušená a není zde reprodukována.)
Co k tomu dodat? Snad jen že jména na předních místech se šampionát od šampionátu opakují. Šesté místo Jirky Filipa je ohromným úspěchem, má talent a klidné nervy, jenom u navigace vydržet. Jako třetí do družstva bodoval Mildík Fiala, který tím oslavil neskutečných 40 let svého navigačního létání, když posledních 10 let prohlašuje, že už končí. Ztráta na Poláky se opět snížila ale zároveň tlak družstev z pozic zadních sílí. S našimi tréninkovými možnostmi jsme předvedli vlastně malý zázrak, patří za to dík celému družstvu, manažerovi, byli jsme dobří jako tým a doufejme, že to nebylo naposled. Mohli jsme také velmi lehce skončit pátí či šestí a to by asi byl konec tohoto krásného sportu. Mít pak zastoupení v JURY, to je úspěch a ocenění práce celého našeho národního Aeroklubu.
Vyhlášení výsledků nás přibližuje k odletu domů, zase letíme po částech, Jirka Filip zůstává na čtvrt roku v Austrálii, Jirka Dodal letí do Kalifornie, Petr a já zůstáváme na Zélandu na sopkách a gejzírech ještě další týden, konečně trochu klidu a možnosti se porozhlédnout po této fantastické zemi. Další týdenní zastávku děláme v Los Angeles a konečně Čechy, svět je malý. Leží předemnou dvě bronzové medaile, mám problémy s novináři a sponzory, kteří mne uhánějí a předbíhají se v nabídkách na využití této slávy.... Ne, to jsem se jen zasnil, mediálně jsme nezajímaví a běžná firma, má - li zvolit mezi darem nebo využitím prostředků pro sebe, hádejte co udělá? Nicméně další zápis do knihy světové letecké historie byl učiněn, jsou v něm naše jména a barvy naší země, to nás ctí i zavazuje a nikdo nám to již nevezme.
Mistrovství Evropy v přesném létání bude v červenci v Mostě, snad doma uspějeme. Mistrovství světa v přesném létání se koná v létě 1999.
Autor: Jiří Jakeš. Text původně vyšel na webu Letecká navigace (Jan Havlík, 1999), archivováno z mujweb.atlas.cz. Přepis pro nové stránky zachovává původní znění.